Doporučení pro pěstouny

První kontakt s dítětem

Je naprosto přirozené, že z prvního kontaktu s dítětem máte obavy. "Jak se mám vlastně chovat?" je otázka, která jistě napadne každého žadatele před prvním setkáním s dítětem.

Za prvé se nebojte, že by Váš první kontakt s dítětem byl nějakým způsobem hodnocen či bodován přítomnými pracovníky. Sociální pracovník a psycholog budou sice přítomni v zařízení Vašeho prvního setkání, ale jejich úkoly v danou chvíli spočívají v něčem úplně jiném. Sociální pracovník Vás seznámí se všemi náležitostmi a psycholog s Vámi důkladně probere dosavadní psychický stav dítěte a možná rizika dalšího vývoje. Při onom momentu setkání tak nemějte strach, že by každé Vaše pronesené slovo bylo odborně analyzováno. Spíše se pokuste co nejvíce uvolnit a první setkání nechte proběhnout nenuceně. Určitá míra nejistoty je zcela pochopitelná a mějte na paměti, že stejně nejistě se může cítit i dítě.  

Jak být dobrým pěstounem?

Ač by to bylo nejjednodušší, univerzální postup, který by Vám řekl, jak správně rozvíjet vztah s dítětem, bohužel neexistuje. Každá rodina je v něčem jiná a stejně tak každé dítě je odlišné. Bude to chtít čas a trpělivost, než si najdete vhodnou cestu, která bude nejvíce vyhovovat právě Vaší rodině.

Zpravidla čím je dítě přicházející do pěstounské rodiny starší, tím náročnější bývá jeho adaptace. Proces bývá problematičtější už jen tím, že dítě již má často vytvořenou určitou rodinnou identitu nebo také stále živé a bohaté vzpomínky utvořené s biologickou rodinou. Proto ještě před samotným začátkem pěstounské péče absolvujete poradenskou konzultaci s psychologem, který Vás podrobně seznámí se situací, ve které se dítě nachází a pomůže Vám s co nejlepší možnou přípravou. 

Chtěli byste přeci jen alespoň pár základních rad, kterých se můžete držet?

Dětský psycholog Zdeněk Matějček (2002) díky svým letitým zkušenostem pár takových rad přináší.

První rada není ani tak radou, jako spíše připomínkou. Pěstounství dá práci, tak na to buďte připraveni. Bude to chtít kus odvedené práce než Vy, noví vychovatelé, svému dítěti dobře porozumíte a stejně tak to bude vyžadovat čas, než s dítětem k sobě naleznete cestu. Právě v tomto dlouhodobém procesu vzájemné adaptace Vám jako vztyčené body mohou posloužit níže uvedené rady.

1. Nebojte se přijmout své nové životní poslání!

Pomoci dítěti je úděl, za který se rozhodně nestyďte. Své nové rodičovství rozvíjejte, kultivujte a pamatujte, že právě díky Vám má dítě šanci žít v hodnotném prostředí.

2. Přijměte dítě bez výhrad!

Stejným způsobem dítě pak přijme i Vás. Pokud dítě přijmete zcela bez výhrad, dáváte mu životní jistotu, která je základem dalších výchovných prvků.

3. Pamatujte, že porozumění cizímu dítěti i sobě samému není jednoduché!

K porozumění se budete muset postupně dopracovat. U některých dětí je to snadné, u jiných to může být velmi komplikovaný úkol. Buďte trpěliví a pokud možno, vyhněte se přehnaným citovým projevům. Vzbudíte-li totiž v dítěti obranné tendence, je pak velmi těžké si u něj vybudovat důvěru.

4. Tajit pravdu bývá v rodinném prostředí nebezpečné!

S pravdou je život vždy lehčí a jinak tomu není ani při výchově. S tím se úzce pojí dvě následující rady.

5. Dítě by se informace mělo dozvědět od Vás, ne od svého okolí!

Tam, kde se něco skrývá, má okolí tendence informace odhalovat. Dítě by tak mělo být mezi prvními, které vhodnou formou budete informovat. Tím, že mu informace sdělíte, projevíte mu tak svou důvěru, což je ve výchově velice účinným nástrojem. V opačném případě může být dítě informacemi zaskočeno, jeho identita poznamenána a stejně tak i důvěra ve Vás samotné.

6. Nečekejte, až se dítě začne ptát!

Nečekejte, až dítě položí otázku, abyste mu poskytli danou informaci. Můžete sami aktivně vytvářet příležitosti, při kterých s ním budete přirozeně určité informace sdílet. Tím, že budete aktivně hovořit o určitých tématech, posilujete v dítěti pocit, že Vaše rodinné prostředí je založeno na vzájemné důvěře a upřímnosti.

7. Pamatujte, že přestože nejste biologickým rodičem, stále máte na dítě významný vliv!

Je samozřejmostí, že dítě přijde do Vaší rodiny s určitými dědičnými vklady. Jeho sklony, povahové rysy, temperament či inteligence, to vše může představovat pomyslné dědictví po jeho předcích. Na Vás bude s těmito predispozicemi hospodařit, kultivovat je a rozvíjet je, nikoliv je měnit, potlačovat či se je snažit nahradit něčím novým. Vaším cílem by mělo být dítěti primárně porozumět a vést ho v rámci výchovy tím správným směrem.

8. Počítejte i s tou horší variantou!

Nenechte se unést vlnou optimismu, která většinou nastupuje v prvních fázích soužití s dítětem. Prvotní příliš nadnesené představy často končí zklamáním, na které mnoho rodičů nevědomky reaguje tzv. odvetným jednáním. Toto jednání, jehož zdrojem je nespokojenost s dítětem, se mnohdy projevuje určitou skrytou agresí, kterou si jako rodič poté nemusíte ani dostatečně uvědomovat. V procesu budování vzájemné důvěry toto chování může být ale velmi nebezpečné, neboť představuje překážku právě při utváření stabilního svazku mezi Vámi a dítětem.

9. O biologických rodičích dítěte hovořte jen v dobrém!

Tato rada je jednou z nejdůležitějších. Dítě se pravděpodobně nachází v období, kdy si teprve vytváří vlastní identitu, jejíž významnou složkou je právě představa o vlastním původu a rodičích. Nepopisujte sami sebe tedy jako ochránce, kteří dítě zachránili před nevhodným a "nebezpečným" prostředím u jeho biologických rodičů. Pokuste se jejich selhání ve výchově vysvětlovat spíše určitou "nerozumností" nebo nedostatečnou schopností vychovávat. Bude-li identita dítěte vybudována na správných základech, posílí to i celkový pěstounský svazek.

10. Buďte otevření i vůči svému okolí!

Je velmi pravděpodobné, že jako pěstounská rodina, která se vymyká běžným společenským standardům, budete svým sociálním okolím neustále monitorováni. Pamatujte však, že se jedná pouze o běžné projevy zvědavosti, které časem odezní. Neuchylujte se tak do izolace, nýbrž žijte tak, jak je to pro Vás nejvíce vyhovující a přirozené.

Zapojte do celého procesu i babičky, dědečky, tety, strýčky, zkrátka všechny ty, kteří jsou s Vaší rodinou nějak vnitřně propojeni. Tento příbuzenský okruh je pro dítě nenahraditelným společensky vzdělávajícím prostředím, které mu například v ústavní péči nemůže být nikdy poskytnuto. 

Výše uvedené rady Vám sice nezaručí, že se na Vaší cestě nikdy neobjeví překážka. Naopak! Bez překážek by to ani v životě nešlo a stejně jako tam, i tady Vás bude nepříjemná zkušenost posouvat dopředu. Sami si postupem času vytvoříte vlastní pravidla, jež budou vyhovovat Vám samotným, ale prozatím mohou tyto rady posloužit jako Váš pomyslný odrazový můstek, který Vás nasměruje tím správným směrem.


Zdroje:

GABRIEL, Zbyněk a NOVÁK, Tomáš. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Psyché. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1788-3.

KOLUCHOVÁ, Jarmila, MATĚJČEK, Zdeněk (ed.). Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3.